Azawakh - Tin-Akoff -

Gogo

18. října 2001 se v chovatelské stanici Faranda Bohemia narodilo deset štěňátek a mezi nimi, jako pro mě na objednávku, jediný žíhaný pejsek. Dostal jméno Gogo a bylo jasné, že za několik týdnů si ho povezu domů. Tak se také stalo a já jsem počátkem roku 2002 měla svého prvního psa. Vůbec jsem netušila, co všechno mě bude stát výchova takového chrtího výrostka. A to nejen peníze, ale hlavně nervy.

Můj azaváček mě během následujících měsíců a let naučil, že poslouchat na slovo je vlastně nuda a tak jsme často sloužili jako atrakce v parku, kdy jsem se marně snažila ukončit procházku připnutím psa na vodítko, přičemž on měl ohromnou legraci z toho, jak kolem mě skáče a já ho nemůžu chytit. Další důležitou lekcí bylo, že peníze se vydělávají na to, aby se nahrazovaly zničené věci, jako pelíšky, boty, matrace v posteli, dřevěný nábytek, atd.

Více než dobrou náhradou za to všechno zlobení je azavačí láska a psí pohled plný oddanosti. Kdo nemá svého čtyřnohého kamaráda, nejspíš nikdy nezažije ten krásný pocit, když se na něj upřou tmavé oči psa, pro kterého je jeho pán tou nejdůležitější bytostí na světě. Kdo ovšem hledá u psa slepou poslušnost, u azavaka nepochodí. I když je to pes, který je k svému člověku připoután velmi silnou citovou vazbou, nikdy nebude poslouchat na první slovo. S tím musí počítat ostatně každý, kdo se rozhodne pro jakékoli chrtí plemeno. Jejich povaha v sobě kombinuje oddanost s velmi nezávislou povahou, kdy je nutné psa brát spíš jako partnera, ovšem při jasném stanovení hierarchie ve smečce.

Můj Gogo mi během svého dosavadního života ukázal, že je v podstatě netypickým azavakem. Většinou jsou to pejsci nedůvěřiví k cizím lidem, někdy až plaší. On víceméně cizí lidi ignoruje, nejsou pro něj nijak důležití, pokud nemají v ruce něco k jídlu. Potom se chová přesně podle hesla „Azavak žije, aby jedl" :-)